Proč bychom se netěšili‚ když nám pánbůh zdraví dá...



web hit counter




visitors counter



TOPlist



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko

 


 Dopis od Václava Holzknechta k 60. narozeninám (1983)

 V. Holzknecht   

(Na benefičním koncertu k 60. narozeninám
 Stanislavy Součkové se pro nemoc nemohl zúčastnit.
Na koncertu jej citoval Karel Roden st.)

Z důvodů pouze vnějších mi nebylo možné, abych se dostavil do Českých Budějovic a osobně blahopřál paní Stanislavě Součkové - Ryšavé k jejímu okrouhlému výročí. Pozdravuji tedy naši milou jubilantku jen písemně a snad mi promine tuto náhradní formu. Nemohu jinak. Ale protože jsem Stanislavu Součkovou sledoval jako ředitel pražské konservatoře, kde studovala zpěv u Jaromíry Tomáškové, a pak jako posluchač nebo kritik v opeře i na koncertech, jsem snad oprávněn říci několik vět za této slavnostní chvíle - tím spíš, že, nejde o běžný případ. Pěvkyň, které oslavují v dobré kondici šedesátku je snad více a je to samo o sobě závidění hodné výročí, ale u Stanislavy Součkové k tomu přistupuje i další závažný fakt morální.

Upřímně řečeno, patřila paní Součková naší první scéně hned od začátku, o tom není u znalých a nezaujatých lidí sporu. Jistě je radostné, že se v pražském Národním divadle objevila v čelných rolích operního repertoáru vícekrát a vždy byla obecenstvem i kritikou radostně vítána. Patřila sem úrovní svého talentu, mimořádnou muzikálností, hereckými schopnostmi i milou přirozeností projevu. Umělecký osud paní Součkové se však shodou okolností utvořil jinak - nikoli nepříznivě, pokud jde o rozsah významného repertoáru a dosah jejího umění na široké obecenstvo. Umělkyně ovládla nejobtížnější role světové opery, ať jde o Mozartovy postavy Královny noci nebo Paminy z Kouzelné flétny, o Konstanci z Únosu ze serailu, Fiordiligi z Cosi fan tutte či Hraběnku z Figarovy svatby. Ale stejně dobře mohla zpívat vypjaté role italských autorů, Verdiho Gildu z Rigoletta, Violetu z Traviaty, Leonoru z Trubadura, Amélii z Maškatního plesu - Rossiniho Rosinu z Lazebníka sevlillského, Norinu z Donizettiho Nápoje lásky, trojroli z Hoffmannových povídek Jaquesa Offenbacha. Ale vedle těchto cizinek se objevila na jevištích především jako Smetanova Libuše, Mařenka, Karolína, Barče i Esmeralda, jako Dvořákova Rusalka i Julie, jako Janáčkova Káťa Kabanová - a mohli bychom pokračovat ve výčtu dál, kdyby nás neomezoval čas. Uměla se vyrovnat i s klasickou operetou, když byla načas angažována v karlínském státním divadle, nebo když ji k tomu vyzval rozhlas. Jeho zásluhou jsme uslyšeli v éteru i její Leonoru z Beethovenova Fidelia. Holdovalo jí obecenstvo v Praze, Brně Bratislavě, v Českých Budějovicích, v Liberci, ale také při pohostinských vystoupeníchv SSSR, v Německé demokratické republice, v Rumunsku, Polsku, Rakousku a v  Itálii. Pokud jde o koncertní pódium, ucházely se o její účast přední instituce v čele s českou filharmonií. Odzpívala tu ohromnou literaturu od Carissimiho po soudobé autory. Je svědectvím její úrovně, že s ní spolupracovali dirigenti jako Talich, Ančerl, Neumann, Smetáček, Chalabala, Liška, Vašata, z cizích Abendroth, Bongartz, Scherchen a mnoho jiných. Mohla by vyprávět mnoho o tom, jak tvořila své postavy na divadle s režiséry jako Pujman, Thein, Kašlík, Frejka, Věžník, Zoul – a zase bychom zabředli do dlouhých seznamů jmen. Ale to vše svědčí o tom, že rozpětí její činnosti bylo zcela neobyčejné – i když bylo leckdy vynucováno poměry na jedno místo nepřipoutané umělkyně, která musela dvojnásob pracovat. Ale tím spíš zaslouží obdivu, že její práce byla vždy připravena na nejvyšší umělecké úrovni ať už šlo o jakýkoli žánr divadelní či koncertní. Paní Součková se tak zařadila mezi naše čelné pěvkyně. Jestliže se místa její působnosti střídala, rozšiřoval se zato okruh jejích posluchačů a vliv jejího umění na různá prostředí. To je nakonec velká zásluha a přednost, jíž se netěší ani leckteré umělkyně naší první scény. Tato dělnost její činnosti zasluhuje hluboké uznání a úctu.

Paní Stanislava Součková - Ryšavá patří také k umělkyním, které o svůj nástroj neustále pečují. Ačkoli byla od začátku po technické stránce perfektně vybavena, přece jen se dala i po skončených studiích kontrolovat a poučovat - pracovala s paní Michelovou - a tak i při extensitě svého zaměstnání si dodnes uchovala hlas krásný a bez kazu. Její cílevědomost, se projevila i v tom, že uměla ještě na vrcholu svých možností včas ustoupit z jeviště a věnovat se pedagogice - dnes jako profesorka vysoké fakulty pedagogické v Českých Budějovicích. Předává své bohaté vědomosti a zkušenosti mladé generaci.

Je to logické vyvrcholení její kariéry a je v tom i lidská moudrost. Stanislava Součková je člověk harmonický, má ráda lidi a lidi mají rádi ji. V manželství s režisérem Jaroslavem Ryšavým dosáhla lidského i uměleckého souladu. Jestliže ji její kolegové a kolegyně v Praze nazývají „Standou“, je-to vlastně velká pochvala. Umělci jsou ve vzájemném vztahu citliví a přátelské přezdívky neudělují snadno. Tím trochu familiérním jménem jí vyjadřují své kamarádství a důvěru i své ocenění - a to je u nich nepodplatné.

Paní Stanislava se může o svém výročí ohlédnout nazpět s klidným svědomím. Vykonala pro naši kulturu ohromnou práci, za niž ji stát vyznamenal titulem Zasloužilé umělkyně. My jí za vše děkujeme a přejeme jí, aby nikdy nepřestala mít ráda život a hudbu, která je jeho vzácným, kořením. Hudbě po celý svůj život věrně a oddaně sloužila a my nepochybujeme o tom, že tak bude činit i nadále. K tomu nechť jí slouží zdraví a nechť si i nadále uchová svou jasnou mysl. Život nikdy nekončí a umění rovněž ne. Hudba zůstane pro Stanislavu Součkovou i nadále hlavním zájmem. Tím jsme si jisti. A tedy: mnohá léta, mnohá léta, naše milá jubilantko!

 

 

TOPlist  optimalizace PageRank.cz
TOPlist